Pohybové schopnosti a jejich rozvoj 

Pohybové schopnosti (motorické schopnosti) jsou chápany jako samostatné soubory vnitřních předpokladů k určité pohybové činnosti a jsou z části vrozené. Také jsou výsledkem náročných vazeb a součinností různých systémů uvnitř každého organismu. Poznatky o těchto schopnostech se z velké části zakládají na znalostech z oblasti fyziologie, biomechaniky či anatomie. Předpokladem pro úspěšné zvládnutí všech pohybových aktivit při atletice, je bezpodmínečně nutné ovládat všechny pohybové schopnosti, mezi které můžeme zařadit především rychlost a sílu, dále pak vytrvalost, koordinaci a flexibilitu. Všechny vyjmenované schopnosti neexistují samy o sobě, ale projevují se společně a v různých pohybových stereotypech (Dobšák & Homolka, 2010).

​

Měkota a Novosad (2005) dělí pohybové schopnosti do tří základních kategorií: Kondiční (převážně ovlivněné energetickými procesy), koordinační (převážně ovlivněné řídícími procesy) a hybridní (smíšené – kombinace kondičních a koordinačních). Zvláštní skupinu poté tvoří pohyblivost, neboli flexibilita, která je determinovaná především anatomicko - fyziologickými předpoklady organismu. Neumann a Cuberek (2007) zařazují mezi pohybové schopnosti i učenlivost (docilitu), přestavbu pohybu a schopnost sdružování.

​

Dělení pohybových schopností

​

Kondiční schopnosti jsou převážně ovlivněné energetickými procesy.

Mezi kondiční schopnosti řadíme:

• vytrvalostní,

• silové

• a rychlostní schopnosti.

​

Vytrvalostní schopnost je způsobilost člověka vykonávat dlouhotrvající, nebo déletrvající pohybovou činnost od malé, až po submaximální intenzitu bez snížení frekvence a efektivity co nejdéle, podle určité zadané pohybové úlohy (Ružbarská & Turek, 2007). V atletice vytrvalostní schopnosti využíváme především v běžeckých disciplínách na středních a dlouhých tratích.

​

Silová schopnost je definována jako „schopnost překonávat odpor vnějšího prostředí pomocí svalového úsilí“ (Měkota a Novosad, 2005, p. 129). Silové schopnosti jsou v atletice zastoupeny v podstatě ve všech disciplínách. Sílu využívají především vrhači, ale dynamickou sílu potřebují také běžci a skokani. U sprinterů je determinantem maximální rychlosti.

​

Rychlostní schopnost spadá částečně i do soustavy hybridních schopností. Umožňují vykonávat jistou pohybovou činnost v minimálním časovém intervalu nebo s maximální frekvencí (Ružbarská & Turek, 2007). Rychlostní schopnosti jsou v atletice často spojeny i s dynamickou silou. Rychlostní schopnosti musí především rozvíjet sprinteři, ale také vrhači i skokané.

​

Koordinační schopnosti jsou většinou podmíněné funkcemi a procesy pohybové koordinace, jsou často spojovány s řízením a ovládáním pohybové činnosti. Mezi koordinační řadíme: orientační, diferenciační, rytmické, reakční a rovnováhové schopnosti. V atletice jsou v podstatě zastoupeny ve všech disciplínách.

 

Orientační schopnost určuje „přesné hodnocení polohy těla člověka, jeho změn ve vztahu k určitému cíli jako i realizování pohybu určeným směrem“ (Měkota a Novosad, 2005, p. 129). V atletice je zastoupena v podstatě ve všech disciplínách. Např. tam, kde dochází k otáčení či rotačním pohybům – skoky, vrhy a hody, ale je zastoupena i v běžeckých disciplínách, jako jsou překážkové běhy.

 

Další velmi důležitou schopností v atletice je rovnováha, která je zastoupena například ve vrhu koulí, skoku o tyči nebo překážkovém běhu. Rovnováhová schopnost udržuje celé tělo v rovnovážné poloze, tzn. takový stav udržovat a obnovovat i při kolísavých poměrech a proměnlivých podmínkách našeho prostředí (Měkota a Novosad, 2005).

​

Diferenciační schopnost můžeme chápat jako schopnost jemného rozlišování a nastavování prostorového, časového a silového parametru pohybového průběhu (Měkota a Novosad, 2005). Rytmická schopnost postihuje a motoricky vyjadřuje rytmus z vnějšku přijímaný nebo obsažený v samotné pohybové činnosti (Měkota a Novosad, 2005). Obě schopnosti jsou opět zastoupeny ve všech atletických disciplínách. Důležité jsou například při rozběhu ve skocích nebo hodu oštěpem, ale i v překážkovém běhu nebo ve sprintech.

​

Hybridní schopnosti stojí mezi schopnostmi kondičními a koordinačními. Mezi tyto schopnosti patří kromě již zmíněné rychlostní síly také akční a reakční rychlost. Ty jsou v atletice zastoupeny především ve sprintech. Akční rychlost definujeme jako schopnost provedení určitého pohybového úkolu v co nejkratším časovém úseku od vzniku pohybu, tedy s maximální frekvencí (Dovalil, 2002). Reakční rychlost naopak definujeme jako schopnost reakce na daný podnět nebo zahájení pohybu v co možná nejkratším čase (Měkota a Novosad, 2005).

​

Schopnost přestavby je schopnost přestavovat určitou pohybovou činnost dle měnícího se zadání, které člověk v průběhu svého vlastního pohybu často předvídá (Měkota a Novosad, 2005). Schopnost sdružování je schopnost propojování dílčích pohybů těla do sladěného pohybu a zaměřeného na splnění svého určitého cíle (Měkota a Novosad, 2005).

​

Důležitou součástí motorických schopností je i pohyblivost (flexibilita). Perič a Dovalil (2010) považují termín pohyblivost (kloubní pohyblivost) ve sportu jako předpoklad pro rozsah pohybů v jednotlivých kloubech – schopnost vykonávat pohyby ve velkém kloubním rozsahu. Úroveň pohyblivosti v praxi ovlivňuje celá řada činitelů, jako jsou tvar kloubu (je dán velikostí kloubní hlavice a kloubní jamky, čím větší hlavice a čím menší jamka - tím větší je rozsah pohybu v daném kloubu a opačně), pružnost vazivového a kloubního aparátu, dále aktivita reflexních systémů ve svalech a šlachách, síla svalů kolem daného kloubu (svaly agonistické a antagonistické) a v neposlední řadě pohlaví, denní doba, teplota prostředí a rozcvičení. Z hlediska provádění pohybů ji můžeme rozdělit na dynamickou, statickou, aktivní (rozsah pohybu dosažený vlastními silami) a pasivní (s dopomocí vnějších sil). Ve školní tělesné výchově není její rozvoj omezen a provádí se v nezbytném rozsahu. Velmi důležitá a determinující je pro osvojování základních pohybových dovedností (Choutka & Dovalil, 1991).