Atletika v MŠ a na I.st. ZŠ
Charakteristika atletiky
Atletika patří k nejstarším sportovním odvětvím a její kořeny sahají až do starověkého Řecka, kde byla v roce 776 př. n. l. zařazena jako součást starověkého olympijského pětiboje, kde se cenila hlavně všestrannost (Choutková& Fejtek, 1989).
Atletika si zakládá na své objektivnosti a měřitelnosti výkonů na základě jednotek (Valter & Nosek, 2007).
V obecném pojetí je atletika založená na přirozených lokomočních pohybech člověka. Spadá mezi sporty, které se účastní na všestranném pohybovém rozvoji dětí a zároveň je podkladem pro další pohybové činnosti a hry, jak již bylo zmíněno výše. Obecně atletika rozvíjí pohybově-kondiční a koordinační schopnosti. A komplexně působí na osobnost dítěte, a to jak po zdravotní, výchovné i vzdělávací stránce (Jeřábek, 2008).
Atletika slouží jako nástroj k utužování základních pohybových návyků mezi něž patří chůze, běh, skok a hod. Tyto návyky děti uplatňují v každodenním režimu a aplikují je při sportovních činnostech a aktivitách. Atletika může sloužit jako nástroj k odstranění jednostranného zatížení, svalových disbalancí, a zároveň může být kompenzací nesprávného životního způsobu. Měla by být nástrojem zábavy a dětské seberealizace. Formou pohybových her s atletickým nádechem by měla přispívat ke zvýšení zájmu o sport všeobecně (Choutková & Fejtek, 1989).
Mimo jiné má atletika mnohé významy pro děti z několika dalších hledisek. Mezi ně patří hledisko sportovně-pohybové, zdravotní, motivační a výchovné hledisko. Jinými slovy atletika upevňuje základní pohybové struktury dětí a vytváří tak předpoklady pro rozvoj jejich fyzických a psychických schopností. Vzhledem k tomu, že atletiku trénujeme s dětmi převážně venku, dochází také k utužování odolnosti a otužilosti. Díky soutěžím a nejrůznějším pohybovým aktivitám se stává motivací ke sportu a pohybu jako takovému (Jeřábek, 2008).
Atletické činnosti
Atletické činnosti vycházejí z lokomočních činností dětí. Za čtyři základní atletické činnosti označujeme chůzi, běh, skok a hod. Další činností, která v sobě zahrnuje lokomoční pohyby a náleží do atletických činností, je překonávání překážek.
Chůze
Chůze patří mezi první cyklické pohyby a zároveň mezi pohybové dovednosti, jenž si dítě osvojí již ve velmi ranném věku. Na začátku předškolního období se chůze podobá stále ještě chůzi batolecí. Postupem času dochází ke zlepšování stability a celkové koordinaci pohybů.
V průběhu zdokonalování přetrvávají přebytečné pohyby paží, držení těla a hlavy není ještě natolik stabilní, jak by měly být. Krok je různě dlouhý. Během chůze dítě zapojuje všechny svaly v těle a téměř všechny kosterní části. Na konci předškolního období dětí by měla mít chůze znaky chůze dospělého člověka. Díky osvojení získává dítě nejen základní předpoklady pro další pohybové dovednosti, ale dochází i k dalšímu rozvoji rozumových schopností
a celkovému poznání (Juklíčková-Krestovská, 1989).
Správná chůze by měla splňovat podmínky dobrého držení těla s mírným náklonem dopředu. Svalstvo v oblasti pánve by mělo být zpevněné, dítě by mělo při chůzi přenášet váhu z jedné nohy na druhou. Nášlap by měl probíhat přes střed chodidla z paty na špičku. Chůzi by měl doprovázet kyvadlový pohyb paží, který by měl být v protikladu k nohám. Chůzi si můžeme s dětmi procvičovat konkrétním cvičením nebo formou pohybových her. Zařadit sem můžeme například chůzi po rozmanitém povrchu, chůzi na vyvýšené ploše, chůzi s přídavnými prvky nebo s pomůckami atd. (Dvořáková, 2006).
Běh
Běh patří mezi nejpřirozenější lokomoční činnosti dětí předškolního věku a má pozitivní vliv na jejich fyzickou i psychickou zdatnost. Běh je v předškolním období nejpřirozenější lokomocí dítěte a prostředkem pro rozvoj pohybových schopností. U dětí je zpočátku charakteristický nekoordinovaností a nejistotou. Vývojovými znaky jsou: krátký krok, široká stopa, došlap na celé chodidlo, nerytmičnost a neplynulost, paže bez souhybů udržují rovnováhu. Děti tří až čtyřleté běhají ještě podle toho, jak dokážou, práce kotníků se teprve vyvíjí (Dvořáková, 2006). Běhu se však musíme učit, je to dovednost, kterou dítě zvládá kolem třetího roku. I když je to jeden ze základních pohybů člověka, pro účelné využití běhu bychom se měli naučit základní technice.
Běh je stejně jako chůze cyklickým pohybem, při němž se opakují stále stejné pohyby, které tvoří tzv. pohybový cyklus. Běh se skládá ze dvou fází, a to fáze oporové a letové. Fáze oporová trvá od prvotního do posledního doteku nohy se zemí. Kdežto při letové fázi se mění nohy, tzn. že z odrazové nohy se stává noha švihová.
Dle stylu provedení oporové fáze rozeznáváme dvě elementární techniky běhu, kterými jsou šlapavý a švihový způsob běhu. U šlapavého způsobu běhu dochází k maximální dynamice pohybů. Běžec se odráží a našlapuje na špičky a je v pohybu předkloněn. Tento způsob je využíván k dosažení maximální rychlosti v co nejkratším časovém úseku. Například tedy u rozběhu při skoku do dálky nebo při sprintech. Oproti tomu u švihového způsobu běhu nám jde o to, abychom udrželi získanou rychlost. Tento způsob má stálou frekvenci a využívá se zejména u středních nebo vytrvalostních tratí (Jeřábek, 2004; Valter & Nosek, 2007).
Jak jsme již naznačili, běh můžeme rozdělovat dle různých kritérií. Prvním kritériem je způsob provedení, kdy běhy rozdělujeme na hladké, překážkové a štafetové. Druhým kritériem je délka tratě, zde běhy dělíme na krátké tzv. sprinty, střední a vytrvalostní. A posledním kritériem je místo konání, u něhož dělíme běhy na běhy na dráze nebo na běhy mimo ni. Sem spadají například běhy přespolní, silniční nebo lesní (Válková, 1992).
Skok
Skok je založen na schopnosti dynamické síly odrazu dolních končetin. Jedná se o přirozený pohyb, kterým dítě zdolává určitou vzdálenost nebo výšku. Důležitá je síla odrazu a koordinace pohybů při něm. Skok rozdělujeme na skok horizontální, tedy skok do dálky a trojskok. A na skok vertikální, kam řadíme skok do výšky a skok o tyči. (Dvořáková, 2006).
Skok dělíme na čtyři základní fáze, kterými jsou rozběh, odraz, let a dopad. Pro děti předškolního věku volíme k nácviku skoky horizontální, zejména skok do dálky. Zde je nejvhodnější k osvojování skok do dálky snožmo, popřípadě můžeme nacvičovat také skok do dálky z krátkého rozběhu (Jeřábek, 2004). U dětí mladšího školního věku horizontální skok zdokonalujeme, postupně přidáváme i skok vysoký (Valter & Nosek, 2007).
Při skoku všeobecně uplatňujeme schopnosti rychlostně-silové a obratnostně-koordinační. Skok do dálky je rychlostně-silová disciplína, při níž dochází ke sloučení cyklické činnosti, tedy rozběhu. A acyklické činnosti, tedy odrazu a letu. Při skoku dalekém využíváme maximální a akcelerační rychlost pro rozběh, výbušnou sílu pro odraz a obratnostně-koordinační schopnosti pro let a dopad. Pro nácvik skoku do dálky můžeme zvolit buď metodu rozložení nebo metodu komplexní, která je vhodnější pro děti předškolního věku (Valter& Nosek, 2007).
Stejně jako skok do dálky je i skok do výšky rychlostně-silová disciplína, při níž využíváme koordinační schopnosti. Cílem je zdolat laťku v co nejvyšší poloze. I zde se jedná o spojení cyklické a acyklické činnosti, tedy spojení rozběhu a odrazu. (Valter & Nosek, 2007).
Hod
Mezi atletické vrhy a hody patří vrh koulí, hod míčkem, oštěpem, diskem a kladivem. Atletické vrhy a hody řadíme mezi disciplíny rychlostně silového typu s acyklickým průběhem pohybu. Jediným představitelem vrhů je vrh koulí, kdy je náčiní tlačeno. U ostatních disciplín je náčiní taženo.
U předškolního a mladšího školního věku využíváme především hod míčkem nebo jinou pomůckou, kde sledujeme i manipulační dovednosti. Můžeme využít různé materiály od míčků, raketek, oštěpů po papírové koule, šišky atd. Hody tak lze považovat za prostředek koordinace a zručnosti dětí. Nácvik hodu a míčové hry všeobecně, přispívají celkově k dětskému rozvoji senzomotorických operací, prostorové a pohybové orientaci, rozvoji zrakového vnímání a vnímání vzdálenosti mezi předměty. S házením souvisí i chytání, které je pro děti náročnější (Valter& Nosek, 2007).
Stěžejními body pro hod je úchop a manipulace s daným předmětem. Při osvojování hodu musíme dbát na správný postoj nohou, úchop míčku, napřažení a pokrčení odhodové ruky a energii vydanou při odhodu vpřed. Ačkoli dbáme na tyto body, hod je pohybem celého těla (Dvořáková, 2007).
Můžeme tedy říci, že základními požadavky pro správný hod jsou švih, rychlost, výbušná síla a pohybová koordinace těla. Nácvik hodu provádíme s dětmi v mateřské škole zejména z místa, se staršími dětmi se zaměřujeme i na odhod s náběhem.
Hod lze rozdělit do několika fází, jimiž jsou správný úchop náčiní, nesení náčiní s náběhem, nápřah s přechodem do polohy odhodu, hod, vypuštění náčiní s letovou fází a doznění pohybu (Valter Nosek, 2007).
Překonávání překážek
Při výuce v předškolním vzdělávání nebo na I. stupni ZŠ lze zařadit cvičení s překonáváním překážek. Nejedná se však o překážkový běh jako atletické disciplína, ale pouze o kombinaci lokomoční činnosti a odrazu z jedné nebo obou končetin. Pro cvičení využíváme překážkové dráhy, někdy nazývané "opičí".
Podobně jako u překážkového běhu zde rozvíjíme koordinační schopnosti jako je rytmus, rovnováha, orientační a reakční schopnosti a současně dynamickou sílu dolních končetin.