Charakteristika věkových období - předškolní a mladší školní věk

Období předškolního věku vymezujeme mezi 3. a 6. rokem života dítěte a končí nástupem dítěte do školy. V tomto období dochází především k rozvoji a následnému upevnění schopností a dovedností, které předcházejí dovednostem školním (Blatný, 2016).

​

V předškolním období prochází dítě zásadním vývojem jak biologickým, tak fyziologickým, s čímž je spojena úroveň funkčnosti orgánů a rozvoj pohybových schopností a dovedností (Dvořáková, 2011).

​

Tělesný vývoj

Tělesné disproporce jsou v tomto období u dětí velmi výrazné. Končetiny jsou v poměru k trupu krátké, hlava zase příliš velká. Postupem času však dochází ke změnám a vyrovnání poměrů mezi tělem a končetinami. Ty se začínají prodlužovat a dochází k celkovému zeštíhlení těla a k úbytku vrstvy podkožní tkáně. Na konci předškolního období můžeme tedy říci, že tělo dítěte je velmi podobné tělu dospělého člověka. Osifikace kostí a zakřivení páteře se pomalu ustaluje. Dochází také ke zvětšení objemu mozkové kapacity, u dětí ve věku 4-6 let na 80-90% hmotnosti mozku dospělého člověka (Kelnarová & Matějková, 2010).

Podíl dětské svalové hmoty se u dětí zvyšuje, ačkoli svaly zůstávají slabé. Neměly bychom tedy děti zatěžovat činnostmi, které by vedly k nadměrnému přetížení. Svaly můžeme dělit na dvě základní skupiny, a to na svaly tonické a fázické. Během vývoje dochází
ke zkracování svalů tonických, musíme je tedy protahovat. Svaly fázické bychom měli s dětmi posilovat z důvodu postupného ochabnutí. To vede k nesprávnému držení těla. V předškolním období můžeme u dětí pozorovat i určitou disharmonii u vývoje kostry a svalů, díky čemuž dochází k častému chybnému držení těla. Mezi časté tělesné odchylky řadíme u dětí lordózu, kyfózu a skoliózu, kterým můžeme předejít nebo je napravit vhodně zvoleným cvičením. K chybnému držení těla dochází na základě špatné svalové zdatnosti a flexibilitě (Černá, 2013).

​

Fyziologický vývoj

Nervová soustava se u dětí vyvíjí rychle, proto bychom měli pro dobrý rozvoj funkčních schopností soustavy zařazovat co nejvíce rozmanitých pohybů během dne. Reakce srdečně cévního sytému je velmi vysoká, dítě reaguje na vnitřní i vnější změny. Dítě se rychleji unaví při pohybové aktivitě díky rychlému stoupnutí tepové frekvence. Regenerace u dětí je poměrně rychlá. Dbáme na začleňování dechových cvičení pro zvýšení plicní kapacity do denního režimu dětí, jelikož dochází ke zvětšování funkce dechového ústrojí. Metabolismus je rychlý, nezapomínáme na pravidelný pitný a jídelní režim (Stránská, 2006). 

​

Sociální vývoj, vývoj myšlení a řeči

Během předškolního období si dítě tvoří vlastní postavení ve společnosti a začíná se lišit jeho vztah ke světu. Utváří si vlastní osobnost. Často bývá impulzivní a vytyčuje si krátkodobé cíle. Formuje se u něj tzv. intuitivní myšlení a egocentrické myšlení,
což znamená, že dítě lpí na vlastním názoru a není schopno přijmout jakýkoli odlišný názor. Vykládá si realitu po svém a často si k ní dopomáhá fantazií, mluvíme o tzv. magičnosti v myšlení. Při tom vytěsňuje informace, které mu pohled na realitu komplikují. S tím souvisí i způsob uvažování, který se omezuje pouze na černo-bílé vidění světa. Dítě dokáže odlišit pouze to, co je dobré. A to, co je zlé. Často využívá také analogického myšlení, kdy hledá podobnosti a souvislosti mezi předměty. Typickým znakem předškolního myšlení je útržkovitost, nekoordinovanost a nepřesnost. Chybí mu tedy komplexnost myšlení (Vágnerová, 2012).

​

Rozvoj řeči a komunikačních dovedností závisí na rozvoji poznávacích procesů. V předškolním období děti často vyžadují neustálé odpovědi na otázky proč a jak? Dochází k rozšíření slovní zásoby a přebírání mluvních vzorů od dospělých. Děti si často vymýšlejí tzv. novotvary, tedy slova, kterým většinou rozumí jen ony samy. Jazyk je v tomto období brán jako prostředek pro organizaci vlastního myšlení, mluvíme o tzv. egocentrické řeči, která je určena pouze pro samotné dítě. Dítě začíná rozkládat slova na slabiky a na konci předškolního období by mělo být schopné rozložit slovo na hlásky. V předškolním období si dítě osvojuje také tzv. teorii mysli, kterou vysvětluje Blatný (2016, s. 81)  jako “schopnost chápat, že jiní lidé mají vlastní obsahy mysli, které se nemusejí shodovat s obsahy mysli u ostatních a nemusejí odpovídat realitě.“

​

Rozvoj učení

V procesu učení upřednostňujeme u dětí dva základní způsoby učení, a to imitaci a identifikaci. Během imitace, která může být buď vědomá nebo nevědomá,  si dítě přebírá úkony a způsoby chování od druhých a postupně si je samo zvnitřňuje. S tímto způsobem učení se nejčastěji setkáváme u dětí, které si od nás přebírají téměř vše – gesta, způsob mluvy, úsměv, pohyby atd. Dalším způsobem je identifikace, kdy si dítě přebírá a ztotožňuje se s určitým vzorem chování. Častým příkladem ztotožnění je s rodičem, učitelem či vrstevníky. Jedná se o nevědomý proces (Kelnárová & Matějková, 2010). Důležité zastoupení v období vývoje dítěte předškolního věku má hra, která patří mezi základní činnosti dítěte. Jedná se o spontánní činnost, kterou nemusíme dítěti přikazovat nebo ho do ní jakkoli nutit. Skrze hru dochází k naplnění lidské existence dítěte. O hře mluvíme jako o činnosti, která dítě rozvíjí ve všech oblastech jeho osobnosti. Mimo jiné je efektivním prostředkem, díky němuž se dítě učí a osvojuje si nové zkušenosti. Skrze ni se také začleňuje do různých sociálních skupin a osvojuje si nové role. Díky rozvoji vztahů s vrstevníky, se u dětí začíná projevovat potřeba utvrzovat se ve svých kvalitách a snaha přebírat zodpovědnost za své činy. Z dětské hry můžeme také vyvodit, jak si dítě bude počínat i v jiných činnostech v nastávajícím vývoji. V předškolním věku dětí je nejvíce zastoupena hra symbolická. (Havlínová, 1996).

Dětskou hru můžeme dělit na několik druhů, a to na hru funkční (hra s vlastním tělem nebo předměty okolo), pohybovou (dítě nabývá schopností ovládat své pohyby a osvojuje si nové pohybové dovednosti), konstrukční (hry při nichž vznikají určité výtvory – kostky atd.), skupinovou (hra s vrstevníky), hru s pravidly (dítě přijímá pravidla hry, učí se hře fair play) a herní role (osvojení různých rolí v kolektivu) (Kelnarová & Matějková, 2010).

​

Motorické činnosti dětí předškolního věku

Do oblasti motorických činností spadá i motorické učení, díky němuž si děti osvojují motorické činnosti a základní pohybové dovednosti.

Motorické učení je definováno jako "specifická forma učení charakterizovaná zejména osvojováním pohybových dovedností, přičemž jsou osvojovány i vědomosti o pohybové činnosti a rozvíjeny pohybové schopnosti.“

​

Druhy motorického učení - v didaktickém procesu existuje podle dominance kognitivních procesů, interakčních vztahů, regulace i aktivity učících se subjektů i činností učitele 5 odlišných způsobů motorického učení: imitační učení, instrukční učení, problémové učení, zpětnovazební učení, ideomotorické učení 1. Imitační učení (CVIČ PODLE MĚ!!) - patří k nejrozšířenějším druhům, které se při nácviku dovedností využívají především u začátečníků a u cvičení, která vyžadují přesnost. Své opodstatnění má i u složitých cvičení náročných na abstraktní myšlení. Důležité je správné předvedení ukázky, neboť představa pohybu se vytváří výhradně přes zrakový analyzátor. Fixace dovedností se uskutečňuje mnohonásobným opakováním. 2. Instrukční cvičení (cvič podle slovního návodu!) - představa pohybu se vytváří dle slovních pokynů – instrukcí. Jedinec před prvními pokusy musí obsah instrukce analyzovat a zpracovat. Pro takovou činnost by měl jedinec znát nezbytné poznatky o nacvičované dovednosti, znát používané termíny. Toto cvičení se aplikuje především při nácviku obtížnějších pohybových struktur u dětí s již částečně rozvinutým abstraktním učením (od 10- 11 let a výše). 3. Problémové učení (hledej sám řešení úkolu!) - patří k náročným druhům učení. Vyžaduje od žáků samostatnost a tvořivost. Každému praktickému pokusu předchází myšlenková analýza vzniklé problémové situace, završená formulováním hypotézy – předpokladu jejího možného řešení. Ta je následně v praktické činnosti ověřována a podle povahy průběžného (nebo i finálního) výsledku je buď přijata nebo zamítnuta. Při řešení nastolených problémů postupuje jedinec buď zcela samostatně, nebo za pomoci rad učitele. 4. Zpětnovazební učení (uč se ze svých chyb!) - informace o provedené dovednosti se učící doví až po jejím absolvování (pokus a omyl). Nositel zpětné informace je většinou učitel (trenér) nebo vlastní výsledek činnosti (shozená laťka, dosažený čas…). Zpětná informace je instrinktivní, vnitřní – proprioceptivní (zrak, sluch, „pocity z pohybu“), vnější – exteroceptivní (informace poskytnutá navíc nad informace z vlastního pohybu) Velmi vhodným zpětnovazebním prostředkem je např. video. 5. Ideomotorické učení (uč se pohybu i ve svých představách!) - teoretická podstata učení spočívá v efektu, že kinestetické buňky v centrálním nervovém systému mohou být drážděny nejen periferně (aktivním pohybem), ale i centrálně (představou pohybu). Centrální podráždění může být evokováno slovem, pojmem (vysloveným učitelem), nebo si je může vybavit sám žák tím, že si promýšlí a představuje nacvičovaný pohyb (pohybovou dovednost). Ideomotorické myšlení je náročné na abstraktní myšlení a přiměřenou koncentraci. Cvičení v představách nemůže praktické cvičení plně nahradit, ale může být jejím vhodným doplňkem.

​

Motorické učení má čtyři základní fáze: 

• generalizaci,

• diferenciaci,

• stabilizaci a

• asociaci.

 

Během fáze generalizace se dítě seznamuje s daným pohybem, který by mu měl pedagog správně demonstrovat. Následně
se dítě pokouší o vlastní provedení pohybu. Prvotní pokusy jsou většinou provázeny nadměrným množstvím přebytečných pohybů. Při této fázi je důležitá motivace vedoucí k zájmu dětí o pohyb. Při demonstraci bychom měli využít co nejvíce prostředků, aby dítě pohyb co nejlépe pochopilo. Mluvíme o slovní instruktáži, obrázku, videozáznamu a demonstraci pohybu pedagogem.

 

Během fáze diferenciace s dětmi nacvičujeme již určitou motorickou činnost či pohybovou dovednost. Nácvik probíhá formou opakování pohybu v optimálních podmínkách, které musí pedagog zajistit. Důležitá je zpětná vazba.

Ve stabilizační fázi dochází k zautomatizování a zdokonalování pohybů. Během fáze asociace by si mělo dítě již uvědomovat nabyté dovednosti a umět je využít při dalších činnostech (Vobr, 2013).

 

Pro dítě je pohyb, dle Dvořáková (2011), základní potřebou dítěte a je spojen s vývojem tělesným, psychickým i sociálním, a je velice důležitým při výchově dítěte ve všech oblastech. Nejpřirozenější formou pohybu u dětí předškolního věku je pohybová hra.

 

Pohybové hry u dětí do budoucna podmiňují předpoklad pro sportovní hry. Během hry si děti rozvíjejí pohybové schopnosti a procvičují již osvojené dovednosti v různých situacích. Popřípadě si osvojují dovednosti nové. Pro děti předškolního věku volíme hry s jednoduchými pravidly, která si často stejně pozmění k obrazu svému. Dítě se skrze pohybovou hru učí nejen jednat aktuálně v dané situaci, ale také spolupráci, učí se analyzovat danou situaci a rozhodovat se. Dále se učí přijímat sociální aspekty úspěchu a neúspěchu. (Dvořáková, 2009).

 

Pohybovou aktivitu můžeme dělit na řízenou tzv. pohybovou chvilku a spontánní pohybovou aktivitu, kterou zastupuje hra. Oba typy uvedených aktivit jsou zastoupeny v každodenním režimu mateřských škol. Řízená pohybová aktivita má podobu cvičební jednotky, pohybových hrátek během vycházky ven nebo pohybového kroužku v rámci mateřské školy. Oproti tomu hra, pomineme-li hru pohybovou,  je spontánní aktivita, kterou si dítě samo vymyslí. A která by neměla být mimo bezpečnosti dospělým nijak limitována. 

​

Děti si v prostředí mateřské školy osvojují činnosti nelokomoční, do nichž patří různé polohy těla, pohyby na místě (stoj na obou nohách, stoj na jedné noze, klek, leh, kolébání se atd.) či pohyby částí těla (pohyby pažemi, trupem atd.). Můžeme sem zařadit i rovnovážná cvičení, která jsou podstatná pro správné postavení těla a jsou základem pro zvládnutí dalších pohybů. Dále s dětmi trénujeme činnosti lokomoční, do nichž spadají různé formy lezení, plazení, chůze, běh a skoky. A činnosti manipulační během nichž se děti seznamují s různými předměty a samy zkouší, co vše lze s předměty dělat a k čemu slouží (míče, obruče, pálky atd.). Důležitou složkou motoriky je také tzv. aerobní zdatnost, které věnujeme v rámci mateřské školy pozornost. Dochází při ní k delšímu zatížení organismu dítěte, což vede ke zlepšení tělesné zdatnosti. Patří sem spontánní aktivity dynamického charakteru, tedy hry venku, jízda na odrážedle, překážkové dráhy atd. Dále zařazujeme činnosti podporující tělesnou zdatnost dětí, tedy cvičení na svalovou sílu, vytrvalost a pružnost (Dvořáková, 2011).

​

Do motorických činností dětí předškolního věku zařazujeme i atletické činnosti, které lze s dětmi provádět v rámci pohybových chvilek v mateřských školách. Atletické činnosti všeobecně přispívají k všestrannému a harmonickému vývoji dětí. A jsou vhodným podkladem pro další sporty. Atletika jako taková vychází z pohybů, které jsou pro děti přirozené a jejím hlavním cílem je rozvoj pohybových schopností a osvojování si pohybových dovedností jako je běh, skok a hod (Válková, 1992).