Pohybové dovednosti a jejich nácvik

Pohybové dovednosti

 

Pohybové dovednosti jsou naučené pohyby, jenž dokážeme realizovat v praxi. Podstatou pro osvojování těchto dovedností jsou pohybové schopnosti, které ovlivňují jejich úroveň. Dovednosti si osvojujeme prostřednictvím motorického učení.

Obecně dělíme dovednosti do několika kategorií dle různých kritérií.

Prvním kritériem je provedení přesnosti pohybu. Sem spadají dovednosti hrubé a jemné. Hrubé dovednosti nejsou závislé na přesném provedení cvičení, kdežto jemné dovednosti na něm závislé jsou. Druhým kritériem je tzv. rozlišení začátku a konce pohybu. Do této kategorie spadají dovednosti diskrétní, kontinuální a sériové. Diskrétní dovednosti mají jednoznačně daný začátek, průběh a konec. U kontinuálních dovedností tomu tak není a jejich podstatou je návaznost a prolínání pohybů. U sériových dovedností můžeme říci, že na sebe navazuje několik po sobě jdoucích diskrétních dovedností. Poslední kategorií jsou dovednosti otevřené, které jsou proměnlivé. A uzavřené, jenž jsou naopak stabilní a jejich forma se málokdy mění. Oba typy dovedností jsou závislé na změně vnějších podmínek (Měkota, 2005).

 

Motorické učení

​

Motorické učení lze definovat jako „specifická forma učení charakterizovaná zejména osvojováním pohybových dovedností, přičemž jsou osvojovány i vědomosti o pohybové činnosti a rozvíjeny pohybové schopnosti.“(Měkota, 2005).

Druhy motorického učení

V didaktickém procesu existuje podle dominance kognitivních procesů, interakčních vztahů, regulace i aktivity učících se subjektů i činností učitele 5 odlišných způsobů motorického učení:

• imitační učení,

• instrukční učení,

• problémové učení,

• zpětnovazební učení,

• ideomotorické učení

​

Pro předškolní a mladší školní věk jsou vhodná v podstatě pouze imitační cvičení a instrukční učení. 

Imitační učení (cvič podle mě!) patří k nejrozšířenějším druhům, které se při nácviku dovedností využívají především u začátečníků a u cvičení, která vyžadují přesnost. Své opodstatnění má i u složitých cvičení náročných na abstraktní myšlení. Důležité je správné předvedení ukázky, neboť představa pohybu se vytváří výhradně přes zrakový analyzátor. Fixace dovedností se uskutečňuje mnohonásobným opakováním.

Instrukční cvičení (cvič podle slovního návodu!). Druhým nástrojem v motorickém učení je instrukční cvičení, kdy se představa pohybu  vytváří dle slovních pokynů – instrukcí. Jedinec před prvními pokusy musí obsah instrukce analyzovat a zpracovat. Pro takovou činnost by měl jedinec znát nezbytné poznatky o nacvičované dovednosti, znát používané termíny. Toto cvičení se aplikuje především při nácviku obtížnějších pohybových struktur u dětí s již částečně rozvinutým abstraktním učením (od 10- 11 let a výše).

 

Fáze motorického učení

Průběh učení není lineární a rovnoměrný, ale vykazuje nejrůznější odchylky v závislosti na náročnosti osvojované techniky a připravenosti dítěte. Osvojování a zdokonalování techniky je dlouhodobým, časově neuzavřeným procesem.

Podle existujících poznatků o motorickém učení lze v jeho průběhu vymezit určité časové úseky – fáze:

• fázi hrubé koordinace,

• fázi jemné koordinace,

• fázi stabilizace

• a variabilní tvořivosti.

 

V aplikaci na praktický proces při osvojování a zdokonalování techniky se obvykle vydělují na:

• fáze nácviku,

• zdokonalování

• a stabilizace.

Plynule na sebe navazují a každá z nich se vyznačuje specifickými úkoly a celkovým zaměřením, průběhem i přístupem (Dovalil, 2002). Učením a neustálým opakováním dovedností dochází k získání způsobilosti pro pohybové činnosti, které dokážeme prakticky uskutečnit s úspěšným výsledkem (Měkota, 2005).

​

Dítě se naučí pohybovým dovednostem na základě svých možností a předpokladů. Díky základním dovednostem poznává své tělo, prostor kolem sebe a rozvíjí sociální kontakty s vrstevníky. Dochází tak i k celkovému rozvoji jeho osobnosti. Vývoj dovedností probíhá v určitých vývojových stádiích, nesmíme žádné přeskočit nebo vynechat. Dětem dáváme možnosti k pohybu a zároveň tvoříme adekvátní podmínky k tomu, aby se daná dovednost mohla rozvíjet správným směrem. (Dvořáková, 2007).

​

U dětí předškolního věku dochází k postupnému poklesu nemotornosti. Celkové provedení pohybů začíná být přesnější, rytmičtější a samostatnější. Děti by měly být již schopny seskočit z výšky, která nepřesahuje 40 cm a měly by umět vylézt na žebřiny a slézt zase dolů. Dále dochází k celkovému rozvoji koordinace a pohotovosti. Začínají být těžce unavitelné a zvyšuje se u nich síla v končetinách. Lépe reagují na různé typy signálu. Držení těla se stále rozvíjí a mění, proto neustále dodržujeme a dbáme na správné zásady. Na konci předškolního období by mělo dojít ke správné fixaci držení. Od 5. roku dochází k viditelnému zlepšení v běhu, skoku a hodu (Berdychová, 1984).

​